Autor: ruten0s | Kategorie: Něco literatury, Výkřiky do tmy
Snažím se utíkat, ale nohy se mi již podlamují běžím totiž již dost dlouho, začíná to být víc než namáhavé. Zkouším si vzpomenout kdy to vlastně začalo, ten neutuchající běh, nutnost běhu. Vím, bylo to dne 15.4.1985.
Můj den začal docela zajímavě, vlastně ani ne tak zajímavě jako zajímavě stejně, jako každý jiný den. Prostě jsem vstal po noci pohodového nepřerušovaného spánku. Nestává se mi často že bych se budil ze spánku.
Vstal jsem a začal se oblíkat s tím že půjdu do práce jako každý den. Prací mi sice není nic nóbl, ale práce knihovníka mi bohatě stačí, kupodivu na plat si nemůžu stěžovat, protože i ten mám docela slušný, no slušný, prostě se s ním uživím. Asi je divné proč nemám ženu jako každý jiný. Odpověď je prostá, žádnou která by mne natolik zaujala jsem ještě nepotkal. Možná to přijde divné, v desetitisícovém městě, ale nejsem člověkem který by večer trávil v zakouřeném baru místního podniku.. Je to činnost kterou by nikdo nečekal, hodnocení knih, divný co? Zkrátka, hledám staré knihy které si přečtu a následně je ohodnotím. Dělám to nejspíš právě proto že nechodím do těch podniků.
Vydal jsem se tedy do knihovny za prací, za lidmi a hlavně za knihami. Taktika mého pracovního dne je že musím získat člověka pro knihu, ne knihu pro člověka. Snažím se člověka poznat ještě předtím než mu knihu půjčím. Nejsem sice žádný škarohlíd, ale mám rád ten pocit, že toho člověka uvidím opět ve dveřích knihovny i s knihou.
Čas v kniho vně mi vždycky ubíhá vždy stejně, možná je to tím že tato práce mně opravdu baví. Ale jak říkám, to úterý 15.4 bylo mojí pohodě v práci zadosti učiněno, a když říkám zadosti, tak opravdu myslím zadosti. Asi kolem dvanácté hodiny vždy na pár okamžiků zavřu knihovnu, musím sice počkat až všichni odejdou, ale to se většinou povede, však občas se to protáhne klidně do jedné. Většina lidí totiž v době obědu obědvá, kupodivu. Nepopírám to že se rád naobědvám v klidu, ale nedovedl bych neobsloužit jakéhokoliv čtenáře, budoucího. Avšak, toto se špatně dělá třeba kuřecím stehnem v ruce. Zavřu knihovnu vždy tak na deset až patnáct minut, abych někoho třeba nezdržel, nebo mu neudělal problém, pokud někam zrovna spěchá.
Když jsem v poledne úterního dne šel dát cedulku že za patnáct minut do obědvám, stala se mi první zvláštnost. Šel jsem ke dveřím kolem dlouhé prosklené vitríny, a můj stín se pohyboval jinak než já. Nohu kterou jsem mněl při kroku vždy na zemi, měl teď ve vzduchu, když jsem se zastavil a koukal udiveně na něj, už byl zase v pořádku, stejný jako já. Zaklepal jsem si na hlavu a pomyslel si „I Ty blázne!“. Prohodil jsem cedulky na dveřích a šel zpět ke stolu vedle kterého ležel můj batoh s obědem a schválně jsem pozoroval svůj stín. Byl v pohodě, což mně nepřekvapilo, spíš by mně překvapilo kdyby udělal stojku, nebo nějakou podobnou ztřeštěnost. Po tom co jsem snědl oběd, jsem se vydal zpět ke dveřím. Uvědomil jsem si že čas pokročil, ale proč byl můj stín sakra tak nahnutý? Vypadal jako by mněl každou chvíli spadnout do propasti která na obrázku chyběla. Okamžik jsem váhal, a potom si protřel oči. Stín byl nahnut čím dál tím víc. V tom zazvonil knihovní telefon, okamžitě jsem se otočil ke stolu na kterém telefon leží. Koutkem oka jsem zkontroloval svůj stín, byl otočen tím směrem co já, a vypadal stejně překvapeně jako já. Rychlými kroky jsem přešel k telefonu, zvednul ho a poslouchal. Když se nic drahnou chvíli nic neozývalo, začal jsem slovy: „Peter Dark, obvodní knihovna v Michiganu“. Okamžik bylo jestě ticho a potom se ozval příjemný, sympatický, ženský hlas: „Tady je Sára“ ozvalo se v telefonu. Chvíli jsem nechápavě mlčel a potom se znovu ozval ten hlas: „Sára Bicklová“, a v tu chvíli se mi rozsvítilo. „Vy jste ta dívka s hnědýma očima co tady byla včera, že?“ pronesl jsem. Ona mi hned přisvědčila že je to ona. Sám pro sebe jsem se pousmál a předal si sluchátko do druhé ruky: „Co potřebujete slečno?“ zeptal jsem se. A potom mi řekla větu která mně překvapila víc než můj neposlušný stín: „Jenom jsem se chtěla zeptat jestli by jste si někam nevyšel, třeba dneska odpoledne“. V tu chvíli mě zamrazilo, uvědomil jsem si že knihovnu bych mněl zavřít až v šest hodin., což je dost pozdě, na odpolední vycházku v dubnu., sám vím že z knihovny odcházím a je skoro tma. „Jasně že jo“ vypálil jsem dřív než jsem stačil zvážit všechna pro a proti. Ona řekla: „skvělý, tak co třeba v půl pátý na rohu pátý a šestý?“. Řekl jsem že to mi přesně vyhovuje. Potom řekla už jenom: „Tak jo, budu se těšit, ahoj“. A položila to. Nestačil jsem jí říct ani pá, ale v tu chvíli mi to nijak zvlášť nevadilo. Věděl jsem že ji uvidím dnes v půl pátý na rohu pátý a šestý. Už předem jsem byl rozhodnut že knihovnu dnes zavřu o něco dříve, už ve čtyři. Jenom sem se modlil aby nikdo nepotřeboval nic, fakt moc důležitého, ale věděl sem že není nic důležitějšího než být v půl na správném místě. Když jsem pokládal sluchátko zpět na telefon, podíval jsem se na svůj stín, a ten mi ukazoval zvednutý palec. Udivilo mně to, protože moje ruka byla svěšena podél těla, a druhá ruka byla položena na telefonu. Stín ukázal toto znamení tak uhozeně, jako když kosmonaut ukazuje že všechno je v pořádku. Usmál jsem se a v euforii z telefonátu, který rozproudil krev v mém mozku, jsem ukázal také zvednutý palec, v tu chvíli ale stín ruku spustil. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, popadl jsem dech a řekl si že je to blbost a rychle ruku spustil po vzoru svého vlastního stínu.
V tu chvíli bylo vše zase v pořádku a stín odpovídal zase mým pohybům. Uvědomil jsem si že jsem ještě neotevřel knihovnu, rychle jsem tuto skutečnost změnil a už bylo zase vše klapalo. Když přišlo asi deset lidí a vrátilo mi své půjčené knihy, někteří odešli s nějakými objevy literatury moderní doby , rozhodl jsem se že některé půjdu vrátit na příslušné místo. Vzal jsem proto Christinu od Kinga a Olivera Twista od Dickensna a šel je uklidit k jejich sestrám a bratrům, do polic. Když jsem Olivera stavěl do regálu vedle Kroniky Pickvickova klubu, podíval jsem se na svůj stín, ten stín který mně už tolikrát dnes překvapil. Stín poklepával nohou o podlahu. Opět jsem nemohl jinak a to že jsem se tomu podivil jistě nikoho nepřekvapí, dnes byl pro mě den plný překvapení a toho trapného zjištění že ještě nevím hodně věcí. Můj stín zvedl ruku do vodorovné polohy, do výšky kde mají všichni lidé bez rozdílu pupík, druhou rukou si začal prstem poklepávat na zápěstí. Podíval jsem se na Kinga kterého jsem měl v ruce a potom zpět na stín. Stín si poklepal prstem na hlavu a potom zase na zápěstí. Něco se mi jistě snažil naznačit. Podíval jsem se na svoje hodinky a zamrazilo mně v zádech. Bylo čtvrt na pět! Za patnáct minut sem mněl být na rohu páté a šesté. Strčil jsem Kinga vedle Dickensnových knih, v duchu jsem nepochyboval o tom že Dickens zažije s Kingem pár chvil při kterých se zapotí a uchechtnul jsem se nad tím. Jedinému člověku který byl v knihovně jsem řekl že musím hned zavřít, protože musím stihnout návštěvu své nemocné matky v nemocnici. On řekl že už byl stejně na odchodu, takže jsem viděl už jenom jeho záda jak procházejí dveřmi knihovny. Už jsem vyrazil směrem ke dveřím s cílem zavřít za sebou a vyběhnout v náruč zážitku na pátý a šestý. Když v tom se můj stín zastavil. Udělal jsem ještě dva tři kroky dopředu a až potom jsem si toho všimnul. Můj stín byl úplně někde jinde než jsem byl já. Když v tom stín natáhnul ruku a někam ukázal. Upřel jsem svůj zrak tím směrem kam směřovala jeho natažená pravice, uviděl jsem svůj batoh, který ležel vedle stolu a uvědomil si že na jeho dně je má peněženka. Udělal jsem těch patnáct kroků zpět a vzal svůj batoh, i s jeho obsahem. Stín stál pořád na stejném místě a netrpělivě poklepával svou černou botou o podlahu. Třemi skoky jsem se dostal k místu kde stín stál, ten se ke mně okamžitě připojil a už zase kopíroval mé zběsilé pohyby. Zbytek cesty ke dveřím jsem doklouzal na svých modrých botách s podrážkou z PVC. Zamknul jsem za sebou knihovnu a vydal se během směrem na pátou a šestou. Chvílemi se mi zdálo že můj stín je dokonce rychlejší než já a tak jsem se ho snažil dobíhat, možná to zapříčinilo můj včasný příchod.
Když jsem se blížil k místu srazu, Sára už tam stála a koukala do výlohy obchodu s botami. „Klídek!“ Syknul jsem sám na sebe. Teď už jsem klidným krokem docházel vzdálenost která zbývala do střetu našich očí. Sára mněla na sobě obyčejné triko a džíny. Její rovné hnědé vlasy byly rozpuštěné, takže z poloviny zakryly její záda. Nepopírám to že se mi líbila, líbila se mi totiž moc. Přišel jsem k ní a řekl „Ahoj“. Ona se trochu lekla a pak se na mně otočila, její hnědé oči byly takové bystré, a zároveň jakoby se právě probudili z jakéhosi snění. Nepochyboval jsem ani vteřinu že její snění bylo způsobeno pohledem do vytráže obchodu s botami. Avšak teď jsem nechtěl věnovat žádnou pozornost těm botám, ale jejím očím. Usmála se a řekla: „Ahoj, ráda Tě vidím“. Papouškoval jsem po ní: „to já tebe taky“ a taky jsem se usmál. Chvíli jsme tam takhle stáli a koukali na sebe a potom ona řekla: „Půjdeme někam?. Nebo tady budeme stát a koukat na sebe?“. Odpověděl jsem že bych uvítal obě varianty, zasmála se a řekla že zná skvělý park kam by jsme prý mohli jít. Přitakal jsem a jí a tak jsme vykročili. Ještě jsem stačil hodit pohled do té výlohy obchodu a uviděl jsem dost pěkné boty, které tam byly vystaveny. Došli jsem do parku a chvíli tam seděli na lavičce, povídali si o sobě, co máme rádi atak. Po dvou hodinách řekla Sára, že už bude muset jít domů, protože slíbila svojí kamarádce která u ní bydlí, že jí pomůže s úkoly. Zeptal jsem se jestli neodmítne pozvání na zítra. A ona s okouzlujícím pohledem řekla že určitě ne. Když jsem přišel domů, bylo sedm hodin. Rozsvítil jsem v kuchyni a podíval se kolem sebe. Neviděl jsem ho! Můj stín! Zmizel! Začal jsem si říkat co to budu za člověka bez stínu. Rozhodl jsem se že ho půjdu najít. Vrátil jsem se zpět do parku a podíval se na lavičku kde jsme ještě před půl hodinou seděli se Sárou. Teď tam seděl můj stín. Měl nohu přes nohu a pohyboval se do rytmu nějaké bluesové písnice. Sednul jsem si vedle něho a napodobil ho. Dal jsem si nohu přes nohu, když jsem potom položil nohu na zem, stín ji položil také. Už byl zase můj stín. Má součást. Věděl jsem že dnes mu hodně dlužím, zachránil mi kůži, dokonce dvakrát. Bylo to překvapivé. Po cestě domů jsem si uvědomil, že můj stín je vlastně můj nejbližší přítel. Rozumí mi beze slov, je se mnou všude, teda zatím. Bohužel nemluví, což je u kamarádů dost na škodu. Přišel jsem domů a byl upřímně rád že mám zase zpět svůj stín. Ulehnul jsem do postele a podíval se zpět na svůj den. Byl to dobrý den. A zítra bude další dobrý. Ještě než jsem stačil plně rozvinout myšlenku která mně napadla a docela dost děsila, usnul jsem. Ale vím že zítra ráno si na ni jistě vzpomenu a uvědomím si některé věci které mi utekly. Usnul jsem se svojí myšlenkou v začínajícím stadiu a do rána mně neprobudil ani zvuk právě vykrádaného auta o dvě ulice dál.
Pokračování zítra ráno…
