Autor: ruten0s | Kategorie: Výkřiky do tmy
Když jsem se ráno probudil, vzpomněl jsem si na všechno co s včera stalo. Uvědomil jsem si, že za vším tím pěkným se skrývají i ty záhadné věci které by poděsily i ty nejotrlejší. Poté mně napadlo že to asi nebude jenom můj stín, kdo náhle oživnul. A bylo vůbec náhle? Myslím že ne.mému stínu tedy musí být stejně jako mně, tedy let, protože já byl u jeho zrodu, nebo on byl u zrodu mého? O jednom není pochyb, žijeme každý odlišný život. To že mi včera utekl, to byla ukázka toho jak je nezávislý, jeho nezávislost navíc umocňuje to že s nedá nijak uchopit.
Budu se s tím muset tak nějak smířit, řekl jsem si a začal se oblékat. Cesto do práce jsem se ještě zastavil na poště, zjistit jestli mi něco nepřišlo. Byl tam pro mně balíček. „Nic jsem si neobjednával!“. Řekl jsem ženě u přepážky. Ta mně odbyla a řekla: „Je tam vaše jméno, tak si to koukejte vzít!“. Zaplatil jsem za balíček a odešel z pošty. Nechodí mi nic než účty za vodu, elektřinu a plyn. A teď tohle! Balíček! Ten už jsem nedostal pěkně dlouho. Naposledy k svým třináctým narozeninám od tety Hedger. Poslala mi likérovou bombonieru s přáním všeho nejlepšího. Nejlepší na tom bylo to že mi tu bombonieru snědli kluci ve škole, když jsem ji chtěl o přestávce sníst. Rozhodl jsem se že balíček rozbalím až v knihovně.
Otevřel jsem dveře knihovny a uviděl hroznou věc. Všechny knihy byly na zemi, vyházené z polic. Regály ležely na zemi, stůl byl převržený. Spoušť kterou jsem nečekal ani ve svém nejhorším snu. Přešel jsem knihovnu, v mrákotách jsem položil balíček na zem a postavil stůl na nohy. Když jsem ho stavěl, vysypaly se šuplíky. To mi ještě zbývalo. Položil jsem balík na stůl. Začal jsem uklízet knihovnu. Nejprve jsem zvedl všechny regály a police a postavil je na místo. Po dlouhé době, když jsem strčil poslední knihu do police s názvem RUSKÁ POEZIE, bylo konečně uklizeno. Vrátil jsem se zpět ke stolu, vzal židli a sedli si na ni. Začal jsem přemýšlet který Idiot to mohl udělat. Koho mohlo napadnout přijít v noci do knihovny a celou ji rozházet. Celý tento čin mi přišel velice nenormální. Asi to bylo z nějak osobní msty, nebo to udělal někdo kdo ujíždí na nočním ničení knihovny, ale o tom bych přeci slyšel, nebo četl. Ale nejvíc divné na tom bylo to, že ten člověk nerozbil zámek, ani nevysklil okno. Musel to asi udělat nějakým paklíčem.
Můj pohled padl na balíček. Rozvázal jsem provázek kterým byl převázán. Strhnul jsem bílý balící papír a vykoukla na mně papírová krabice. V ní byl smetáček a lopatka. Čuměl jsem jak puk! Byl tam i papírek. Koukl jsem na něj a bylo na něm napsáno: „Myslela jsem, že by se ti to mohlo hodit“. Co? Někdo mi poslal lopatku, smetáček a papírek? Hned mi bylo jasné že to má co dělat s tím dnešním ranním překvapením v knihovně. Tak teď jsem byl úplně zmatený. Vzal jsem balíček, zavřel za sebou knihovnu, a zamířil na poštu. Tam jsem se té dámy zeptal zda by šlo nějak vystopovat odesilatele. Řekla mi že samozřejmě, jenom to bud asi pět minut trvat. Sednul jsem si a koukám kolem sebe. Nade dveřmi byly hodiny. Bylo půl dvanácté.
Ta dáma na mně houkla ať se jdu podívat kdo to poslal. Podala mi papírek a na něm bylo jediné jméno: „Sarah Bicklová“. „Děláte si srandu?!“, zeptal jsem se té ženské a ona si mně jediným pohledem změřila a řekla: „Samozřejmě že ne!“. Zakroutil jsem hlavou a spíš pro sebe si řekl: „To není možný“, žena mi s úsměvem na tváři odvětila: „Ale je to tak“. Za to jsem ji v tu chvíli nenáviděl. Odešel jsem z pošty pryč, zpět do knihovny. Otevřel jsem si a zdrceně si sednul ke stolu. „Proč by to dělala?“, „Udělal jsem něco špatně?“, „Za co to mám?“. Tak teď už jsem tam prostě musel, v půl na pátou a šestou, chtěl jsem vědět proč to udělala. Na oběd jsem neměl ani pomyšlení. Čas mi ubíhal tak pomalu jakoby snad hodinky byly senilní.
Když byly čtyři hodiny, zavřel jsem knihovnu a šel domů, tam jsem si odložil věci a šel na pátou a šestou. Přišel jsem tam v půl. Chvíli jsem se koukal kolem sebe, zda ji uvidím ale nikde tam nebyla. Asi se zdržela, řekl jsem si, počkám. Když jsem tam stál dál asi dvacet minut, bylo mi divné že nejde. Po dalších deseti minutách jsem se otočil a šel domů. Byl jsem smutný, hodně smutný. Když jsem přišel domů, rozhodl jsem se zavolat jí. Vytočil jsem její číslo. Když to po páté zazvonilo, zvedla telefon a řekla takovým zastřeným hlasem: „Halö? Tady Sára“ rozechvělým hlasem jsem řekl: „Ahoj, tady Peter“. „Co chceš?“ vyštěkla na mně. Zeptal jsem se jí proč dneska nepřišla. Ona povzdechla a začala číst: „Co si jako myslela? Že se mi líbíš, či co? Ne! To ses teda šeredně spletla. Šel jsem dnes s tebou jenom abych se přesvědčil o tom co se o tobě říká. Víš ty vůbec co se o tobě říká? Říká se že svým charakterem bys nepřevýšila ani psa! Můžu to potvrdit! Si trapná!“. Po vteřinové odmlce jsem chtěl začít: „Ale…“ „Nech toho!“, utnula moje slova. Pokračovala: „Všechno co si chtěl říct si mi už napsal, tak nechápu proč mi voláš. Dej mi pokoj!“. Práskla telefonem až mně zabolelo ucho. Nepochopil jsem! Nepochopil jsem vůbec nic! Tak já jí prej poslal dopis ve kterým sem chtěl říct všechno. Všechno bylo postaveno na hlavu! Vždyť já nic nepsal! Seknul jsem se sluchátkem a do prázdného, ztichlého bytu jsem zařval slova uklidnění. „Doprdele!“ vždyť to ona mi rozházela knihovnu a ještě mi poslala smetáček a lopatku s těma potupnýma slovy: „Bude se ti hodit“ pěstí jsem praštil do zdi, až spadl obrázek. Klekl jsem si k němu a zvednul ho. Sklo bylo rozbité. Moje fotka z mládí. U vody, jak skáču ze skokanského prkna, tehdy mi bylo šestnáct a dost dlouho jsem se musel přemlouvat abych skočil. Posbíral jsem velké střepy. Ty malé jsem zametl smetáčkem a nametl na lopatku která mněla být dárečkem. Hodil jsem do koše střepy i s lopatkou a za nimi letěl i smetáček. Sedl jsem si na postel a cítil pulzující bolest ve své ruce, asi za deset minut jsem usnul.
Byla to nejhorší noc mého života. Zdálo se mi o tom že jsem se vydal na schůzku se Sárou. Přišel jsem k ní, byla ke mně otočena zády. Jemně jsem se dotkl jejího ramene a řekl: „Ahoj“. V tu chvíli se otočila. Ale nebyla to Sára. Byl to jen černý obličej, bez očí, bez úst, prostě bez ničeho. V hrůze jsem se probudil. Byl jsem úplně zpocený. Uvědomil jsem si co to bylo! Ten obličej! Nebyl její! Byl to její stín!
V tu chvíli jsem znovu usnul.